„Asi nejspíš ne“. Odvětil otec na synkovu otázku. Přes uličku trolejbusu, s hlavou opřenou o sklo okna klimbal bezdomovec, nohy obložené několika igelitkami.
„ Ani dárky“? „Ne“ byla strohá odpověď.
„Ani kapra, jako my?“ „Ne“. vyzvídal klučina na otci.
„Prosím Tě, už se neptej na takové pitomosti"
„Jak to mám vědět? Snažil se otec odvrhnout nepohodlné téma.
„Až budu bezdomovcem, tak ti to povím. Snažil se otec ukončit debatu.
„Asi ne, protože budeš uválený, špinavý jako tam ten a mamka by tě hnala a nepustila domů“. Odpověděl po chvíli klučina.
Moje zastávka, vystoupil jsem.
Otec se synem, bezdomovcem a dalšími cestujícími pokračovali dál, aby se pomořili do nastávajícího soumraku. V obchodním centru jsem si potřeboval , u kávy dobít „baterky“. V mysli mě stále ležela ta slova malého špunta, jehož otázky byly tak nevinně jednoduché, štiplavé a při tom v nich mnoho obsaženo.
Ano potkáváme je, umolousané, zatuchlé, čpící levným alkoholem, cigaretovým kouřem sebraných špačků z popelníků zastávek. Všichni mají společného jmenovatele - jsou bez domova, se střechou nad hlavou z níž prší, nebo sněží, jindy zase praží. Při vši lhostejnosti, jakou k nim zaujímáme, jsou to stejní lidé jako my. Se svými chybami, životními kotrmelci, pro které skončili tu v křoví parků, nebo na okrajích měst. Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi otec říkal: „Pozdrav, když půjdeš nahoru, nikdy nevíš kdy půjdeš dolů“.
Doba je taková jiná, dravá a divoká. Kolik stačí, aby jste se zařadili do zástupu čekajících na teplou polívku, nocleh? Ani si to možná neuvědomujeme, ale paradoxně Vánoce, přílišná touha učinit své blízké v tomto čase šťastnými stůj co stůj, z nás mohou učinit potencionální bezdomovce.
V době dávné, moje maminka vždycky dala o Vánocích o jeden talíř, na stůl navíc. „To kdyby přišel pocestný“: Pravila. Po celou štědrovečerní večeři , zůstal talíř připravený , co kdyby. Nikdo nepřišel, aby zasedl a ujedl z toho, co přebývalo.
Časem jsem pochopil , že šlo o tradici, podobně, jako krájení jablka, lití olova do vody, či skořápka ořechu s malinkatou svíčkou na vodní hladině lavoru.
Možná taky ještě některou z těchto tradic udržujete v tomto uspěchaném věku mobilů, tabletů, dotykáčů, které hladíte jako kouzelnou Aladinovu lampu, nahlížíte každou minutou do virtuálních světů Facebooku a jiných pitomin, co nás ještě více vzájemně odcizují, zahání do našich soukromých světů v nichž zůstáváme hluší a slepí ke svým bližním.
Až vstanete od štědrovečerního stolu, a než se budete radovat z dárků svých bližních, vezměte to málo, co Vám na stole zbylo a podělte se o to s těmi, co Vánoce, kapra ani dárky nemají.
S přáním hezkého dne
Jaroslav Komosný
