Čo bolo, to bolo

Tak,  a je to. Co by dup, si opět připomeneme onen slavný den, kdy šel komanč do kolen. Radio, televize, tištěná média nás opět masírují, ve snaze dojmout ve vzpomínce na ty revoluční dny, dny nejistoty a nadějí.

Vzpomínky disentu mne zahanbuji, neboť jsem v ten listopadový den jel s manželkou  prostřednictvím odborového zájezdu za Vánočními  nákupy, kupovat do Blavy (Bratislavy) koberec, neb jsme se stěhovali do nového domova. 

„Jaryne prosím ťa, drž ten rypák. Nikdo neví, jak sa to vyvrbí a budeš nakonec za blbca. Jako by nebyly inší starosti“. Držel, jsem rypák, jak si přála žena.

Ona vždycky měla pravdu,  ale to by muselo jít o krk, abych rypák držel. Tak jej nedržím ani dnes, v blízkosti této události. Tak, tak, přátelé už to bude 25 let. Víte, že ona listopadová shromáždění  byla největším shromážděním komparsistů? Nevite? Tehdy padaly rekordy jeden den za druhým, ani na 1.Máje, taková účat nebyla.  

V jednom pořadu ČT se expremiér  Pithart  podřekl, když prohlásil: „Že sami komunisti,  disentu vnucovali  moc“.  Asi tak, jako když  vnucujete melouchaří    pětistovku, za sehnané ložisko do škodovky. Disent byl rád, obdobně jako Karel Gott: “Jsem rád když mi tleskáte“ a my jim tleskali, a vůbec jsme nepostřehli, že vlastně jen tak z ničeho nic sebrali moc z chodníků a ulic. Ani ten  mrtvý student, kdyby nezahrál svou roli, nic by se nestalo,  neb tempo  příběhu bylo dostatečné bylo dostatečně rozjeto, a měl spád. Všechna ta zasedání asi byla spíše jen o tom, kdo dostane symbolicky přes držku, aby ulice nereptala.

Komise co šetřily, nakonec  nic stejně nevyšetřily podle scénáře“vyšetřování skončilo, zapomeňte“.

Jinak nedovedu dost dobře pochopit, proč někteří, v té době, vysoce postavení komunisté zůstali  dál v politických funkcích navzdory např. pendrekového zákona.  aj. , případně později přešli do exponovaných funkcí bank, podniků, apod. ? Když si díváte na ty záběry ze všech shromáždění  a schůzí OF, co všechno se tehdy naslibovalo. Než došlo na Marku za 3 Kčs, tak Marka přestala existovat, Dolar byl dlouho přes 40 Kčs. Pod heslem: „Co bylo ukradeno, nutno rozkrást“, započaly hody na mrtvole komunistického hospodářství.  Nakonec  i  Českosloslovensko padlo, jako nepodařené manželství. Akorát těch děcek  (občanů) se nikdo neptal na názor. Ćesko a Slovensko se stalo vzájemnou domácí cizinou. 

Celní budovy se staly po vstupu do EU mrtvými pomníky oněch časů. Fikcí a absurditou současně,  oněch časů, by mohl být  i dům na hranici, který  byl komisí pro vytyčování státní hranice úředně rozdělen na českou a  slovenskou část. V němž  sedící celníci obou států. sledují pohyb osob,  materiálu, a zjišťují, že otec sedící na Slovenské straně jídelního stolu, nezákonně překročil  dovoz  povolené kvóty  knedlíků  na Slovensko. Věnec pěti knedlíků  z talíře Slovenští celníci konfiskují . Z manželského sexu se rázem stal sex přes hraničním, neboť i manželské lože rozdělila hraniční závora vymezující průběh obou států.

Ani toto místo nebylo ušetřeno a stávalo se  předmětem častých svárů, zvláště  v intimních okamžicích, kdy se Český celník ohrazoval vůči Slovenské straně,  proti vměšování do vnitřních  záležitostí  Česka :“Hen ten kokot zase jebe do nás“,prohodil na adresu  manžela, souložícího svou  českou manželku na České straně, přes Slovenskou stranu, nedbaje  závory půlící maželské lože.  Na konec je otec  oběma celníky po necelých pěti měsících  zastřelen, protože  si  na  Nový rok nevědomky odskočil na Slovenskou stranu do ložnice  a ze skříně, přinesl do Česka, nezdaněnou  lahvinku alkoholu, na Novoroční přípitek. “Šmejd jeden, a my mu tak důvěřovali (dôverovali)“ odtuší svorně oba celní referenti.  

I takové mohly být konce

Příchod  mesiáše – spasitele našeho průmyslu se až na malé vyjímky, téměř nekonal. A pokud se koná, tučné zisky nahrazují  příkoří a újmu způsobenou odsunem Němců a konfiskaci majetků.

Námi volení  zástupci lidu do zákonodárných orgánů, jako by zapomněli, čí zájmy mají hájit. Hájí své přidělené korýtko , dbaje na to,  aby bylo vždy plné, neváhaje zvednout ruku  na pokyn toho lobysty,  či nadnárodní korporace,  jsou-li  rozdávány benefity, bez ohledu na to, že jdou proti  zájmu  zbytku společnosti.  Stálo by za zvážení, aby poslanci makali, jako jiní občané, za své působení v obou komorách dostávali pouze náhradu své ušlé mzdy. Určitě by nebyla taková  tlačenice na pozice poslanců, jako tomu bylo u letošních komunálních voleb. Uměl bych si jako vzdor a výraz  občanské neposlušnosti,  představit, kdyby se národ stmelil a zmařil jedny volby poslaneckých pacholků. Zvláště tehdy, kdy jim  nestojí za to ani dostavit se do sněmovny, nebo vůbec jednat, zatím co my si  své odkroutit musíme.

Nedivím se, že normální občan, nechce k volbám, nedivím se, že někdo „prodá“ své volební právo  – hlas tomu, kdo nabídne dobrou cenu, protože stejným zvrhlým způsobem se chovají  i naši zákonodárci.

Jestliže byly listopadové dny vydávány, jako vzor vzájemné sebeúcty, jednoty a sounáležitosti, k této republice, po 25 letech je tomu naopak.  Chceme-li hledat příčinu zvrácenosti, hledejme ji především  v politicích, v jejich stranách, hnutích, v jejich jednáních, a v příkladech, které tento stav umožnily. Ne však  v obecné  poučce o zakořeněnosti  komunistických manýrů, dogmat a vším, čím se lze zaštítit jako důsledkem doby minulé,  je-li potřeba vymýtat  jakéhokoliv „dábla“, ve jménu něčeho a někoho.

Listopadové události byly nepochybně dobrou věcí, to ostatní, co přišlo potom, byl jen zmršený pokus o kvadraturu kruhu, který trvá dodnes.      

S přáním hezkého svátku cinkání

Jaroslav Komosný